Povídání nejen o papričkách pro všechny, co rádi něco pěstují a jsou rádi, když je pálí huba.

Záchrana netopýra

21. července 2014 v 22:10 |  "Různé" a "jen tak"
Kdykoliv chodím do obchodu a procházím kolem Svratky, koukám na ni. Docela často je mi odměnou ornitologický zážitek v podobě čápa černého, rybařícího ledňáčka či skorce, který se statečně vrhá do proudu a loví pod hladinou larvy vodního hmyzu. Dnes mě zaujal malý balíček, který se vznášel na stejném místě asi tři metry nad hladinou. Poté balíček zakroužil v malých soustředných kruzích. Došlo mi, že je to nějaké zviřátko, které se chytilo do rybářského vlasce, který tam nějaký uvědomělý rybář nechal viset poté, co mu uvízl na stromě. Myslela jsem si, že je to malý ptáček a bylo mi ho líto. Poté se ale balíček rozbalil, roztáhl křídla a obkroužil několik dalších kroužků. Byl to netopýr. Pokračovala jsem do obchodu a celou cestu jsem myslela na to, jak tam ta chudinka v tom vedru trpí, vyčerpána marným bojem s vlascem. Cestou zpátky už jsem byla rozhodnutá, že se musím alespoň pokusit netopýrka zachránit. Se slovy: "Na chvilku tě potřebuju. Je to otázka života a smrti. Musíme zachránit netopýra.", jsem vytáhla svého muže, poradila mu, ať si vezme kraťasy, protože budeme brodit, vzala jsem motyku, nůžky a plátěnou tašku a vyrazili jsme. Po cestě jsem patřičně nešťastně vysvětlila muži co se děje, jak moc asi netopýr trpí a že už dlouho na slunci nevydrží. Když jsme dorazili k řece, první problém byl, že v místě, kde netopýrek visel, se dalo řeku tak leda přeplavat. Museli jsme se vrátit a najít místo, kde se brodit sice dalo, ale proud byl silný. S nemalým soustředěním jsme se spustili dolů po břehu téměř kolmém, zarostlém do pasu svízelem, přebrodili a vylezli na druhém břehu, respektive na ostrůvku, ležícím při druhém břehu. Tam už sice nebyl svízel, ale zato tam byly kopřivy. Prodrali jsme se malým luhem až k místu, kde visel netopýrek a zjistili další zádrhel. Větev na které visel byla příliš vysoko na to, aby se dala ze země pomocí motyky stáhnout dolů. Bylo nutné vylézt na strom, který měl větve v neprakticky řídkých rozestupech. Svěřili jsme si navzájem, že ani jeden z nás na strom lézt neumí. Nakonec se ale v mém muži probudilo dědictví davných předků a na strom vylezl tak obratně, že chlapíci, co sklízejí plody palem, by ho mohli vzít z fleku do party. I když musím říct, že jsem se o něho dost bála. Větev šla dolů a byla řada na mě. Chytla jsem vlasec a stříhla tak rychle a obratně, že netopýrek zahučel do řeky. Ještě jsem si našla čas, abych to svému muži sdělila a pak jsem se jala lovit netopýra. Netopýr roztáhl křídla a zvedl hlavu, takže ani v proudu nešel pod vodu. Nabrala jsem ho zespodu taškou a odnesla na břeh, kde mi spadl podruhé. Taška totiž byla skládací a bylo třeba ji rozdělat. Umístila jsem netopýra do tašky a pak nás napadlo, že se vydáme skrz ostrůvek a tam pak vylezeme na druhý břeh. Přešli jsme kopřivami na druhý konec, přebrodili zbytek řeky a pohlédli na břeh. Ten byl pro změnu zarostlý netýkavkou vysokou asi jako já, mezi ní se pak ukrývali stejně velké kopřivy a kousek dál i ostružiny. Mezitím mi netopýr znovu utekl, což bylo vlastně štěstí, protože při pádu z tašky na zem se mu uvolnil vlasec omotaný kolem těla a tím pádem bylo o starost míň. Dala jsem ho znovu do tašky a zavázala jí uši k sobě. Tím starost o netopýra na chvíli ustala a začal nová o nás. Můj muž ale ještě nevyčerpal svůj denní příděl hrdinských skutků a rozhaněl se motykou a kosil netýkavky hlava nehlava. Tentokrát jsem měla spíš obavu o svoji nehlavu, protože jsem šla hned za ním. Bylo to krásné dobrodružství, akorát když už před nám prosvítal konec džungle všimla jsem si, že za ní je plot něčí zahrady. Připomnělo mi to film Truman Show. No nic, museli jsme se vrátit stejnou cestou, přes ostrůvek s menšími kopřivami, přes řeku a kamenitý břeh se svlačcem a pak už jsme si po cestě vykračovali s naším asi čtyřcentimetrovým, úplně mokrým a úplně zachráněným ...nenapadá mě lepší výraz než ňuňu. Doma jsem dala netopýra do krabice, kterou jsem přikryla utěrkou. Samozřejmě, že byla malá (ta utěrka) a sklouzla mi dovnitř. Netopýr to kupodivu ocenil a ukryl se do jejich záhybů, kde se rozhodl strávit svoji rekonvalescenci. Jelikož se ukázalo, že není poškozený, dali jsme ho večer i s utěrkou na okno, že ho necháme odletět. Dlouho jsme čekali, pak jsme na vteřinku odešli a byl pryč. Ani se nerozloučil, jen po sobě v utěrce zanechal malý suchý bobek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama