Povídání nejen o papričkách pro všechny, co rádi něco pěstují a jsou rádi, když je pálí huba.

Srpen 2014

Tykve 2014

28. srpna 2014 v 11:41 Profily odrůd
Jarrahdale
Australská odrůda. Plody jsou typicky dýňovité, okrouhlé a žebrované, o hmotnosti 3-5 kg. Barva je šedivě zelená. Měly by být dobré na uskladnění. Chuť je výborná. Sladká, oříšková a mírně jakoby melounová. Na to jak jsou plody velké by člověk čekal, že budou škrobnaté, ale nejsou skoro vůbec, tím pádem se moc nehodí na pyré. Ještě přemýšlíme, co snimi. Budou se hodit na dušení a nebo na úpravu na sladko či na výrobu zavařenin.
PS: Už vím! Vynikající na dýňový gulášek. Pěkně s brambůrkama a trochou hub, lahůdka!

Marinna Di Chioggia Pumpkin
Při likvidaci dýňového záhonu jsme pod množstvím listí našli jeden plod této odrůdy z pobřeží Itálie. Bylo to příjemné překvapení, protože jak se nám příliš nedaří tykve francouzské, s italskými jsme si rovněž moc iluze nedělali. Nicméně o odrůdě se uvádí, že rostliny rostou velmi bujně, plody jsou 5 až 9 kg těžké, tmavě zelené a bradavičnaté, dužina sladké a výrazné chuti. Vzhledově to dost odpovídá, akorát jak nám plod zůstal dlouho ukryt, byl tvrdý jak šutr a chutnal trochu jako avokádo. Určitě je to vynikající dýně, ale naše preference půjdou do budoucna asi jiným směrem.
Foto bude brzy.

Prince Crown
Tato velmi populární tykev má velké žebrované jakoby ojíněné plody modrošedé barvy. Dužina je sytě oranžová, na tak velkou tykev překvapivě málo škrobnatá, chuť je máslovo-oříšková. Doporučuje se opékat a nebo do polévky. Prý je vynikající na uskladnění, což nemůžu potvrdit, protože už jsme je všechny (2) snědli.

Kečup na humra

26. srpna 2014 v 21:10 Recepty
Mám pocit, že si posledních čtrnáct dní nonstop stěžuju na počasí. "Mámí!! Chčije a chčije!" Zas je to vděčné téma. Zvlášť když se někam nově přistěhujete a s lidma se moc neznáte, tak takovou větou: "To je letos na hovno, že? Tak hnusný léto!", tím nic nepokazíte. A když jim ještě řeknete, že vám zplesnivěla všechna rajčata...to zahřeje u srdíčka. Konverzace jako víno.
Ale teď jsem si vlastně stěžovat nechtěla. Naopak. Jeden z mála kladů tohoto počasí je, že rostou houby. A když člověk žije na Vysočině obklopen lesy...hmm. Ne, že bych pocházela z míst, kde houby nerostou, to ne. Dokonce i kolem Brna se dá slušně sbírat. Vždycky chodím z lesa s plnými koši nebo taškami. Je to proto, že sbírám všechno, pokud to není očividně jedovaté a nebo na tom není centimetrový kožíšek plísně. Doma se to pak dá vyhodit. Když jsme tu šli na houby prvně, držela jsem se své filozofie sebrat všechno. Cestou domů se třema téměř plnýma taškama jsme narazili postupně na dvě hnízda klouzků (každé po více než 30 houbách). Co si budeme nalhávat, narvala jsem je do tašek všechny. Spousta čištění a skoro všichni byli červiví. Pak jsme zjistili, že klouzky tu nikdo nesbírá, je jednoduší sbírat praváky. Podruhé už jsme byla otrlá. Vyběhli jsme do lesa, za půl druhé hodiny jsme přinesli dvě tašky hřibů a kozáků a bylo.
Dost bylo machrování. Co to má celé společného s kečupy? Kečup, jak ho známe dnes, je totiž poměrně moderní záležitost. Myslím tím to, že se kečup vyrábí z rajčat. Kečup pochází z Asie a vyráběl se z věcí, z nichž se tak v Asii omáčky dělají (ryby, soja, škeble). V osmnáctém století se kečup dostal do Evropy. Kečupy se vyráběly hlavně z hub, po asijském vzoru i z ústřic a jiných škeblí, ale třeba také z ořechů. Za rajčatový kečup, jak ho známe dnes, může hlavně pan Henry J. Heinz.

Jelikož riziko, že budeme muset jíst humra je všudypřítomné a protože nejsme žádní křupani, rozhodli jsme se pro kečup hnědý, houbový.
Vyrábí se tak, že: Kilo a půl hříbků prosypeme třemi lžícemi soli a necháme do druhého dne stát. Rozmixujeme na kaši a dáme do hrnce. Do mixéru dáme 225 ml bílého vinného octa, 6 šalotek nebo dvě větší cibule a dva stroužky česneku. Rozmixujeme a přidáme ke kaši z hub. Přidáme ještě 675 ml vinného octa, 20 kuliček nového koření, 8 hřebíčků, 4 bobkáče, 1/2 t muškátového květu, 1t mletého zázvoru (dávali jsme galgán), 1t papriky. Vaříme hodinu a půl. Pak kečup propasírujeme a přidáme 110 ml sherry.


PS: Zajímalo by mě, jak moc velký vliv na moji letošni zavařovací aktivitu má to, že jsem si koupila lepící štítky na sklenice Mrkající.
Některé ženy rozzáří klenotnictví či obchod s oděvy, klíčem k mému srdci je papírnictví.

Kečupové šílenství

19. srpna 2014 v 16:45 Recepty
Od rodičů jsme dostali bedýnku rajčat. Byla samozřejmě výborná, ale bylo jich příliš, aby jsme je všechny snědli. A tak jsme se pustili do zavařování kečupů. Původně jsme chtěli dělat jenom náš milovaný amišský, ale nakonec jsme se rozhodli trochu experimentovat. Nechali jsme se inspirovat recepty z oblasti Kavkazu a další recept se pak podobá základu na pizzu.

Tradiční amišský kečup
1,5 kg rajčat
2 cibule
6 řapíků celeru
5 T jablečného octa
3 T cukru
1/2 t soli
nové koření, hřebíček, muškátový květ

Kavkazský
1 kg rajčat
200 g švestek
2 řapíky celeru
2 T octa
1 t soli
máta, 2 stroužky česneku, koriandr, kopr, hořčičné semínko, pískavice řecké seno, 4 chilli papričky ("Orissa")

Česnekový
1 kg rajčat
3/4 paličky česneku
bazalka
2 T octa
1 T cukru
1 t soli
1/2 t pepře

Letošní mimořádně odporné léto vedlo k tomu, že jsme si vůbec poprvé užili plíseň na rajčatech. Napřed jsme rostliny jen ostříhali, ale včera už to s nima vypadalo tak špatně, že jsem vyběhla ven s miskou a sklidila všechny plody (všechny nezralé). Natě vytrháme a spálíme. Jelikož zrovna nemáme papriku, rozhodli jsme se tradiční zelenou salzu nahradit zeleným kečupem z Quebecu.

Quebecký
2,5 kg nezralých rajčat
1,5 kg cibule
125 ml soli
3/4 l octa
1/2 l cukru
6 T koření (hřebíček (6 ks), nové koření (1T), zázvor (1t), hořčičné semínko (2T), skořice (2 ks), koriandr (2t), bobkový list (2ks), paprika (1t))
Rajčata a cibule se nakrájí, prosolí a nechají přes noc odstát. Ráno to promyjeme, dáme vařit i s kořením asi 30-40 minut. Rozmixujeme.

Už zase jíme zeleninu

9. srpna 2014 v 13:02 Ekozahrada
Období dýní vypuklo naplno. Nejen, že už zabírají čtvrtinu zahrady (s t tou velikostí jsme to vážně neuhodli), ale už i plodí. Začalo to cuketami. Máme jednu klasickou, zelenou a podlouhlou. Ta teď asi po osmi plodech končí a pokud nezačne znovu kvést, budeme ji muset vytrhnout, aby nezabírala místo na slunci. Další náš favorit je žlutá kulatá. Je to hybrid, který se nepříliš dobře shání a na náš vkus není úplně levný, ale stojí za to. Rostlina je obsypaná plody jako hrozny velkého zlatého rybízu, které velmi rychle dozrávají. Tyto cukety se hodí dusit, ale jsou taky vynikající na gril. Jen tak nakrájet na plátky, žádná sůl ani koření. Mňamka. Sklízíme už i zelené a modré hubbardy. Pod záplavou listů mohutní tři veliké dýně. Je to buď Jarrahdale nebo Musquee de Provence, vzhledově podobné tykve, z nichž jedna je popelavě zelená a druhá oranžová. Naše jsou pod neproniknutelným baldachýnem vyblitě nazelenalé. Tak třeba se ještě ukáže, teoreticky to může být obojí. Stejně nikdo už nepozná, z které kytky rostou a jestli vůbec rostou všechny z jedné.
Po úspěšné sklizni česneku se nám uvolnil velký záhon. Zaseli jsme zimní ředkve China Rose a Watermelon, tuřín Golden Ball, hořčici, hlávkový salát Traper a listovou čekanku Variegata di Castelfranco, velšské cibulky Fredy, kapustu Nero di Toscana a pekingské zelí. Překvapivě mi z minulých pokusů něco zaset vzešlo docela dost mrkví.
Plodí nám parádně i papriky, nejenom staří mazáci jako Orissa, Burkina či Habanero Ivory Strain, ale sklidili jsme i první Canario a dozrávjí nám plody na kříženci Bird's Eyes a Fatalii, které zdá se budou černé. Přikládám jen obrázek. Ochutnáme později. Canario jsme už i ochutnali, takže fotka se objeví v Profilech.